Donnerstag 23. November 2017

Ideologie nové pravice v Evropě

 

Evropa nyní vstupuje do nové éry, vyznačující se vznikem ideologie "nové pravice." Andreas Püttmann, politolog a publicista, vysvětluje důvody tohoto vzestupu.

 

Nacionalistická a autoritářská politika, na dlouhou dobu zdiskreditovaná ničivými zkušenostmi národního socialismu a fašismu, se vrátila a zdá se, že se chystá zničit kulturní hegemonii sociální demokracie a liberální politiky. Obroda krajně pravicových stran je zvláště patrná v zemích střední a východní Evropy, které, vzhledem k dominanci komunismu až do roku 1990, nemají dlouhou tradici liberální demokracie. Stejně tak je krajní pravice na vzestupu v zemích, které nemají zkušenost s autoritářským režimem již po celé generace. Naproti tomu země jižní Evropy, které ještě nedávno trpěly pod fašistickými režimy, jsou méně citlivé k tomuto trendu: zde má větší úspěch extrémní levice.

 

Tato "nová pravice," která inspiruje pravicový populismus, se odlišuje od fašistické "staré pravice" tím, že si vytváří jakousi intelektuální image a snaží se spolupracovat s konzervativními politickými kruhy, ačkoliv zároveň podporuje jejich radikalizaci. Nová pravice si je vědoma toho, že tato strategie není dostatečná pro získání většiny, a proto vyvíjí laciné argumenty proti elitám, odsuzuje údajné nepřátelé uvnitř i vně státních hranic, ať už je to islám, Evropská Unie nebo Spojené státy. Nová pravice láká voliče s nižším vzděláním a nižší střední třídy, kteří doposud inklinovali k volbě levicových stran, a tím velmi úspěšně nabourává dosavadní levicové a sociálně demokratické hlasy ve společnosti.

 

Vyloučení cizinců a národnostní pluralismus

Polarizace prostřednictvím šíření poplašných zpráv, arogantní a někdy i agresivní prosazování „vlastního" proti „cizímu“ nebo „jinému,“ funguje jako tmel, který spojuje různé frakce pravicového populismu. "Nakonec, vše se dá shrnout do věty: elity jsou pro imigraci a my, kteří tvoříme základ, to musíme snést. My proti nim. Jedná se o třídní boj, který funguje mimo socioekonomické otázky. Na této úrovni se vyšší střední třída plně shoduje s pracující třídou: rasismus a xenofobie tak stmelují různá prostředí“ (David Schalko).

 

Z historického pohledu je nová pravice přímým oživením „konzervativní revoluce“ meziválečného období, která oponovala osvíceneckým principům. Je totiž proti pluralismu, liberalismu a principu rovnosti, na němž jsou založena lidská práva. Ačkoliv nevychází z klasického „biologického rasismu,“ podporuje koncept „národnostního pluralismu,“ tedy etnicky či kulturně homogenních národních států. Pravá demokracie se nebude skládat z rovnocenných občanů, nýbrž z jednotného „národního společenství.“ Tento koncept funguje jako spojka mezi konzervatismem a krajní pravicí.

 

Proti rovnostářským a liberálním hnutím feminismu a takzvané „homosexualizace“—hlavní starosti náboženské pravice ve východní Evropě—prosazuje nová pravice takzvané mužské hodnoty a ctnosti. Demokracie, právní stát, liberalismus a parlamentarismus jsou tak odsuzovány jako omezené, měkké a zženštilé.

 

Historicko-politický revizionismus

Za účelem posílení „národní identity“ může být určitá revize politických dějin užitečná, neboť „kult viny“ napadá životaschopnost lidí a jejich sebevědomí jako jednoho národa. Stav společnosti je pak popisován pomocí pesimistického jazyka o kulturním rozpadu a dekadenci. Pouze prostřednictvím odvolávání se k pojetí národa, lidu a jejich „kořenů,“ tak může otevřít novou cestu k éře zdravého „národa.“ V oživení konzervativního diskursu o hodnotách je tak přítomen ideologický fašistický element, který však překračuje cílenou utopii.

 

Nová pravice „má stejné nepřátele jako fašismus,“ ale „její řešení, formy organizace a rétorika jsou výrazně odlišné“ (Roger Griffin). Je obtížné určit, zda se tato umírněnost váže k přesvědčení, nebo zda je čistě taktická a přechodná. Navíc, jak historie autoritářských režimů dokládá, radikalizace je vždy možná.

 

Myslitelé nové pravice a populističtí demagogové ochotně bojují za svobodu projevu a oponují proti omezování „politickou korektností.“ Ve skutečnosti ale myslí jen na vlastní svobodu projevu, o čemž svědčí vlády Polska a Maďarska. Jakmile se dostanou k moci, nejen že začnou praktikovat jinou politiku (policy), ale také se snaží ovládnout politické zřízení (polity) ve svůj prospěch. Typické je především zasahování do nezávislosti soudnictví, zejména ústavních soudů a veřejnoprávních médií. V podstatě je to boj proti svobodě jménem svobody, tedy jakýsi boj o sebeurčení.

 

Andreas Püttmann je politolog a novinář na volné noze

http://theeuropeexperience.eu/